Život je dar od první do poslední chvíle. Pro všechny zúčastněné. Nepatří pouze jednotlivci, každý život sám o sobě je darem celé společnosti. Pokud s ním začneme takto zacházet a takto jej vnímat, nikdy nedopustíme uzákonění ničeho, co by tento dar pošlapávalo a ničilo. Byla jsem přítomna mnoha zázraků, kdy smrtelně nemocný člověk se uzdravil a žije – můj muž, má přítelkyně, má babička. To, že jim nebylo umožněno vzít si ve chvílích prvotního šoku ze smrtelné choroby život, bylo úlevné, trpěla bych obrovským smutkem, kdyby měli tu možnost a udělali by to. Nemohla bych nic dělat, tak jako nemůže nic dělat dnes, rozhodne-li se pro potrat těhotná žena, otec nenarozeného dítěte ( i u toho jsem byla přítomna, když zoufalý otec nenarozeného dítěte plakal, že přichází o své dítě pro tvrdost srdce své partnerky ), sourozenec nenarozeného dítěte, babička a dědeček nenarozeného dítěte, teta nebo strýc nenarozeného dítěte, příslušníci rodiny jako takové, v obecnosti celá lidská společnost. A tak jsme přítomni bezradně toho, že se jako celek zabíjíme ještě před samotným narozením a pokud se uzákoní zákon o eutanazii budeme ještě bezradnější. Vím, jak těžké je být součástí umírání blízkého člověka, právě v těchto chvílích má babička odchází na věčnost, nechce nás při sobě, neboť je silná žena a nechce, abychom ji viděli v její slabosti, ale my přesto s ní jsme a plně si uvědomujeme, že nám svým statečným umírání pomáhá žít lepší život. Je to přes dva roky, kdy si vyslechla ortel v podobě rakovinového nádoru a i když byla v hospici a my se s ní již téměř pozemsky rozloučili, stal se zázrak a ona dostala další dva roky života k dobru a nebylo to žádné přežívání. Já mohla díky tomu času nad fotkami ze starého kuférku sepsat celý její život do rodinné knížky a skrze její oči se podívat o několik generací zpátky a dozvědět se mnoho důležitého o našem rodu a zaznamenat to na památku. Mohla jsem pozorovat svou maminku, kolik lásky naší babičce denně je schopna dát a svou neteř, jak umí projevit ve svém mládí babičce vděk za to, že jí v dětství dávala svůj čas. A další malé zázraky, kdy se na chvilku aspoň rodina stmelila, sešla se u babičky a navázala přetrhané rodinné vztahy. Kultura smrti nás může přivést dříve nebo později jako celek do záhuby a připravit nás o zázraky a chvíle s našimi nejbližšími v období, kdy srdce jsou otevřenější a city více prožívány než kdy jindy. S nadějí věřím v poznání lásky bez podmínek, které bude žité a skrze život v různých podobách předáváno dál.
Gabriela Žitníková
Přeji Vám hezký den. Nemůžu z paměti vymazat hrůzný obraz, který se mně pořád vrací, když jsem přišla za svou milou maminkou – tchýní, se kterou jsem měla celý život velmi hezký vztah, a viděla ji v nemocnici připoutanou k posteli, s hadičkou do žaludku. Vlastně odsouzenou k šílenství ze záchrany za každou cenu. Tuhle ženu, která byla celý život sám smích a celý život byla duchem „svobodný člověk“, jsem tam našla v jejích 95 letech svázanou, protože personál v obraně štípala, když odmítala jídlo. Čistá hrůza. Připadalo mi, že se celý svět zbláznil. Znám smrt, o tatínka jsem přišla, když jsem měla 10 let, postupně mi umírali všichni moji milí, naposled maminka. Doma, na karcinom plic. Měla těžkou smrt, ale nebyla to ničí vina, že tak trpěla. Tady v té nemocnici to bylo nepochopitelně jiné. To její zoufalství vyrobil personál, který jí měl pomáhat. Vy víte, jak to je. Musí se to tak dělat. No a pak přišel zázračný telefonát z Vaší Citadely. I když máte smutnou práci, jste spoustě lidem poslední lidství, které v životě poznají. Za to Vám budu do smrti vděčná, a pokud mně budou možnosti stačit, chtěla bych Vám aspoň takto projevit svou vděčnost. Přeji Vám hodně sil k Vašemu poslání.
B.M.
Píšu jen krátce, abych vyjádřila to, co si myslím už docela dlouho – brzy to bude 13 let. Tedy od doby, kdy byl taťka u Vás v hospicu. Jsem opravdu vděčná za to, že tam tenkrát mohl být. Doteď si pamatuju ten pocit klidu a bezpečí, který tam byl. Navíc mám dojem, že tato zkušenost ovlivnila, v dobrém slova smyslu, můj pohled na umírání.
Když na to přijde řeč, ráda o hospicu mluvím a snažím se přispívat k povědomí o nich a jejich důležitosti…..
K. H.
Dopis byl adresován pracovníkům Hospicu sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích.
Žila jsem v tomto zařízení 8 týdnů jako doprovod se svým umírajícím manželem. Každý den, každou denní i noční hodinu se všichni snaží nad rámec lidského chápání pomoci člověku důstojně odejít… Tady se nehoní ego, tady se tvrdě pracuje s neustálým úsměvem na tváři. Pro mě se všichni zaměstnanci hospicu včetně uklízeček a zahradníka stali na čas rodinou a nikdy nezapomenu na toto místo v Prachaticích, které mi odvedlo milovaného manžela na druhý břeh s tou největší empatií na světě.
Váženi a milí pracovníci Citadely,
hluboce se před Vámi skláním a ze srdce děkuji. Za moji maminku, i za celou moji rodinu. To, co činíte, ať už jako lékař, pečovatelka, zdravotní sestra, uklízečka, kuchařka, pracovníci recepce, řádová sestra, sociální pracovnice spolu se všemi dalšími zaměstnanci zařízení, je obdivuhodné.
Jako jeden velký sehraný tým pečujete s plným nasazením o naše blízké. A to nejen po stránce technické, každodenního běžného zaopatření a péče. Máte pro těžce nemocné, bezmocné a bezbranné, i odcházející ze života, vlídné slovo a pohlazení. Ovzduší je prostoupeno DUCHEM, láskou k bližnímu a zcela prostým lidstvím Jste našim milým nablízku, když Vás potřebují, máte pro ně slova útěchy a jste jim v jejich těžkých chvílích mnohdy „mostem“ k životu…
Cítila jsem často to pochopení pro bolest i zcela obyčejný lidský soucit, v dotyku, pohledu, gestu… Neměla jsem ve Vašem zařízení pocit, že by nemocní byli jen „klienti“. Vaše práce byla, je a bude víc než práce, je posláním.
V tomto pro mě a celou rodinu tak těžkém období jsem měla ve Vás všech oporu a při mých odjezdech do velmi vzdáleného domova jsem věděla, že maminku nechávám v dobrých rukách. Budu si jistě pamatovat mnoho momentů a slov… Paní doktorku, která s maminkou často rozmlouvala a našla pro ni ta správná slova, trpělivě a pravdivě, bez nalhávání a zároveň citlivě. Nezapomenu na reakci mladé paní Dr. M., přívětivé a vždy se usmívající, která mi na moje konstatování, že má nelehké zaměstnání, rozzářeně odvětila: „to je tak krásná práce…“
Nezapomenu na sestřičku, která mně do parku, kam jsem maminku na lůžku vyvezla, donesla polštářek a deku pro mne, abych si na lavičce mohla odpočinout… To jsou ta gesta, která dojímají… Nezapomenu, krom jiného, na „anděla N…“, který se o maminku staral s obrovskou láskou a nasazením, a se kterým nás hodně spojovalo… Na pana údržbáře, který okamžitě opravil stoleček; mohla bych dlouho pokračovat…Nezapomenu na ochotu i slova útěchy, když tekly slzy…
Jsem si dobře vědoma, že to všechno není samozřejmostí a že Vaše zařízení je výjimečné.
Budu s úctou a pokorou vzpomínat na období, které měla možnost maminka u Vás strávit. Na Domov, který jí po celou dobu byl přívětivý, láskyplný, mnohdy přes velké vytížení a vyčerpání všech pečujících, kteří dodávají energii a sílu potřebným.
Vaše Citadela uchovává lidem v jejich poslední části života lidskou důstojnost i potřebný klid na rozloučení se s životem na této zemi a se svými nejbližšími. S lidmi se zachází s respektem, kterého jsou zajisté hodni. Ne ve všech kulturách je nahlíženo na starého člověka s patřičnou úctou, s vědomím, kolik toho tito lidé prožili, co nám předali, jakou jsou studnicí celoživotních zkušenosti a poznání, ze kterých lze čerpat. Člověk odcházející z tohoto světa by měl cítit, že nežil nadarmo, že bude žit v dalších pokoleních a v našich srdcích. Měl by vědět, že třebaže nadešel jeho čas, my pozůstali ho budeme postrádat.
A tak jsem nabyla za mne pocitu, že u Vás se zachází se starým člověkem tak, jak by to mělo být…s patřičnou úctou k tomu, co za sebou zanechává, dáváte mu pocit, že se nemusí bát – pocit jistoty. Děkuji za všechno a přeji Vám do budoucna na další cestě vše dobré.
B.V. s rodinou
Nám před třemi týdny umřela maminka na rakovinu pankreatu, dochovali jsme ji pomocí mobilního hospice doma. Nepotřebovali jsme euthanasii, a přesto netrpěla. Celou dobu její léčby jsme ji měli doma a manželka se o ni starala. Když umírala, byl u toho i devítilletý syn. Všichni naši tři synové věděli od počátku, že umře. Chtěli jsme, aby věděli, že součástí života je i smrt.
Po její smrti manželka pod vlivem událostí začala mluvit o euthanasii. Velmi rychle jsem jí vysvětlil, proč je to nepřijatelné a že zrovna ona má přece tu zkušenost, kdy viděla, že to jde bez bolestí v úplném zavěru a úplně jinak. Dala mi za pravdu. Proti euthanasii budu bojovat jako lev!!!!!! Když jste život nedali, nemůžete ho brát a vždycky je zde možnost zneužití.
Ing. Tomáš Goláň, senátor za volební obvod č. 78 (Zlín), 15.11.201
Vážený personále Hospicu Štrasburk,
prosím o předání všem sestrám, co se nám starali o dědečka Ing. P. H.
Poprvé v životě jsme jako rodina měli možnost navštívit a využít hospic pro našeho dědečka. Byla to pro nás záchrana, jelikož domácí péče nebyla v našich možnostech ani silách. Rád bych tímto vyjádřil nesmírný obdiv veškerému personálu v Hospicu Štrasburk. To co si zažijí při jejich směnách je velmi náročné, jak pro pracovní tak osobní život. To, že jsem našel i negativní hodnocení na tuto instituci, je velmi smutné. Jelikož si daný člověk nedovede představit, jak náročné to je, udržet vysoký standart a důstojnost s lidmi, co to neulehčují sobě ani okolí při jejich odchodu. Za mě mohu tento hospic jen doporučit, a kdybych mohl (a měl na to finanční prostředky) ocenit personál několikatýdenní dovolenou na jejich vysněném místě, rád bych jim to dopřál. OPRAVDU SI TO ZASLOUŽÍ – jsou to andělé – važme si jich! Děkujeme Vám za Vše!!!
s pozdravem
Š. H.
Vážení přátelé!
Chtěla bych vám všem moc poděkovat za péči, kterou jste mně a mému manželovi věnovali. Moci si toho vážím, že taková služba existuje a pomáhá lidem v jejich nejtěžších životních situacích. Je to obrovská pomoc a pro ty co potřebují, velká úleva, že nejsou na vše sami a mají se kam obrátit. Už jenom to vědomí, že je tu někdo, kdo s vámi sdílí všechny ty starosti, obavy, smutek i strach z toho, co přijde. Také děkuji za projevenou účast k úmrtí mého muže a milý a povzbudivý dopis.
Blíží se vánoční čas a já bych vám všem chtěla popřát, abyste ho prožili v pohodě a v klidu mezi svými nejbližšími. I když se to některým z vás nepodaří, jelikož budete mít právě službu. Vřelé díky za to, že jste neustále k dispozici, i když na úkor svých rodin. Vaše práce není vůbec jednoduchá.
A co vám popřát do nového roku? Hlavně pevné zdraví, pevné nervy, hodně odpočinku a relaxu, aby vás nepostihlo úplné vyhoření. Splnění všech tajných přání a hodně radosti, lásky a úcty, protože si to všichni plně zasloužíte. Ještě jednou vřelé díky za vše.
Dopis byl adresován pracovníkům Hospicu sv. Jiří v Chebu.
Chtěla bych Vám z celého srdce poděkovat, nemůžu napsat za služby, ale za soucit, ochotu, vstřícnost a LIDSKOST při doprovázeni naší babičky. Slova nemohou vyjádřit pocit vděku za péči, která nám byla poskytnuta.
Příspěvek byl adresován pracovníkům Hospicu sv. Jiří v Chebu.
V pátek jsem předala do péče Vašich úžasných zaměstnanců svého manžela, protože jsem již nezvládala péči o něj a mou dceru, která je upoutána na invalidní vozík (roztroušená skleróza).
O manžela jsem pečovala do poslední chvíle, abych mu umožnila co nejdelší pobyt mezi námi. Bránila jsem se hospicové péči, kterou mně všichni doporučovali. V pátek jsem zažila něco, na co budu do konce života vzpomínat, přestože mně odešel milovaný a nejbližší člověk. Po zkušenostech z nemocnice, kde manžel také krátce pobýval, jsem byla jako ve snu, když jsem viděla, s jakou pokorou, láskou a něhou Vaši zaměstnanci přistupovali k péči o mého těžce nemocného manžela. Nikdy na to nezapomenu a ty poslední chvíle budu mít stále před očima. Nelituji, že byl můj muž s námi doma, ale vím, že kdybych se rozhodla dříve, byl by v péči lidí, kteří by se o něj postarali s naprostou profesionalitou, a ještě s něčím navíc – pochopením, láskou a něhou, jako by šlo o jejich blízkého.
Jelikož jsem byla celkově vyčerpaná a ani jsem netušila, že manžel nám tak brzy odejde, nenapsala jsem si jména ošetřujících. Velmi Vás proto prosím, abyste vyřídili sestřičce, dvěma ošetřujícím mužům a lékaři, kteří se o mého manžela starali, že mně poskytli úplně jiný pohled na péči o nemocného, jež jsem si ani v nejhlubším snu nedokázala představit.
Skláním se před Vaší prací, před doktory a všemi pracovníky, kteří usnadňují nemocným i jejich blízkým poslední společné chvíle. DĚKUJI VÁM Z CELÉHO SRDCE.
Příspěvek byl adresován pracovníkům Hospicu sv. Lazara v Plzni.
Vážení zaměstnanci a vedení Hospicu sv. Lazara
Vždycky, když jsme slyšeli slovo „Hospic“, byla naše představa takového zařízení vyloženě zcestná. Pro ty na doumření s péčí ani moc, ani málo. Ale něco tak důstojného a duši hladícího jsme si ani náznakem nedokázali představit. I naše nemocná matka nám jednou prostou větou vyjádřila dojem, jímž působí Vaše zařízení na pacienty a jejich příbuzenstvo: „Já jsem v nebi.“ Dnes už tam opravdu je a díky bezchybné péči zhasla její svíčka důstojně a tiše.
Přístup Vašich zaměstnanců vysoce převyšuje pracovní náplň jim určenou. V Boha nevěříme, ale věříme v kus Boha v každém z nich.
Děkujeme J., M. a J. C.
Vážení,
Posílám vám menší pozornost jako poděkování za úžasnou lidskost a laskavost, s jakou jste před rokem pečovali o mou babičku V.D. Když se babička dozvěděla, že bude z nemocnice převezena k vám, hodně plakala. Měla o hospicu zkreslené představy, jako většina lidí, měla pocit, že v nějakém hrozném prostředí bude „čekat na smrt“. Po všem, co prožila v nemocnicích a LDN, čekala, že teď bude ještě hůře… Jaké milé překvapení na ni čekalo… Hned po příjezdu dostala svůj vlastní pokoj. Konečně měla někde soukromí.
Návštěvy byly možné pořád. Byli jsme tam za ní často a v posledních týdnech se tak viděli více než kdy jindy. Ale hlavně – vaše úžasná péče. Babička si připadala jako v lázních… Děkuji, že si mohla vykouřit cigárko, jako by byla doma. Že jste ji denně vozili na terasu, aby si vychutnala poslední slunečné dny. Děkuji, že jste ji denně brali do vany, kde ji voda nadnášela a neskutečně tak ulevovala jejímu bolavému tělu. Děkuji za vaši snahu splnit jakékoli přání svých klientů. Díky za hudbu na chodbách a na terase, za pozitivní atmosféru všude v celém hospici. A hlavně děkuji za každou jednotlivou péči všech úžasných ošetřovatelů a sester. Díky tomu všemu babička hned po příjezdu úplně pookřála a poslední týdny života si užila tak, jak to jen v jejím stavu šlo… Ještě jedno speciální velké díky paní I.S., která se mnou doprovázela babičku v jejích posledních chvílích a byla mně i babičce velkou oporou. Nikdy na to nezapomenu.
Ať se hospicu daří nadále co nejlépe. S pozdravem, V.P
V roce 1995 jsem doma dochovala maminku s rakovinou. Byla jsem s ní až do posledního vydechnutí. S bratrem jsme si ji oblékli i vybavili na poslední cestu, tak jak si přála. Pak jsem odešla na misii. Po návratu již byl otevřený hospic sv. J. N. Neumanna. Hned jsem se zapojila do dobrovolnické práce.
Zprvu jsem obyvatelům četla, nosila knihy, hrála s nimi karty, žolíky, člověče, co kdo potřeboval pro krácení chvil. Chodili jsme do cukrárny, na pivo, do obchodu. Někdy jsem vzala auto a vozila je do obchodního domu. Vozíčkáře jsem vozila po našem krásném parku, který se postupně rozšiřoval v Zoo zahradu. Hlavně jsem jim naslouchala a s nimi si povídala, zpívala si s nimi, ale většina se chtěla modlit. Někdo chtěl naučit Otče náš…
Nádherné je pro příbuzné, že mohou své drahé navštěvovat v kteroukoli hodinu, nebo u nich i spát. Je to pro rodinu nenahraditelný čas, který za celý život na sebe neměli. Poznala jsem příběhy spousty lidí, kteří mi ještě chtěli něco předat a tak nádherné lidi bych v životě nikde jinde nepoznala. Nemoc si nevybírá! Bývám ráda u lůžka těm, kteří si přejí mou přítomnost, až do konce jejich pozemské pouti.
Kdo žádá eutanázii, je buď špatně léčen, nebo je opuštěný. Nikdy za celé roky mi nikdo o tom neřekl. Kdo toto propaguje, ať mi to přijde říci do očí. Je možné, že se to stane v nemocnici, kde návštěvy od lůžka vyhánějí. Stávalo se to mojí kamarádce, která měla maminku v nemocnici.
Jsem postižená. Chodím o fr. berlích, nebo s chodítkem, ale to mi nebrání pomáhat v domově M. Vojtěchy při pečení, zpívání (což je zajímavé, jak se jmenují nevědí, ale písničky si pamatují lépe než já), při aktivizaci s různými předměty, křížovkami atd.
Naplňuje mne štěstím, když někoho rozesměji, nebo obejmu, poradím, nakoupím. Nerada slyším, když mi personál děkuje, vždyť více dostávám, než dávám. Pokud mi zdraví dovolí, budu vděčná za každý den s těmito lidmi. Děkuji všem kdo mi tuto práci umožňují.
Marie Turková Prachatice
Mobilní hospic očima zdravotníka
Obecná představa, co je to mobilní hospic, je dnes již poměrně rozšířená. Pokusme se ji ale přiblížit konkrétně.
Ti, kterým mobilní hospic pomohl s péčí o umírajícího blízkého člověka v jejich domovech, by mohli nejlépe říct, co je to za službu, a zda je vůbec takový způsob péče nutný.
Myslím, že výstižně to vyjádřil jeden člověk, kterému se tento způsob zdravotní péče zdál zbytečný. Vždyť neoperujeme, nezachraňujeme, neresuscitujeme. Až v momentě, kdy sám onemocněl a ocitl se opakovaně v nemocnici, si uvědomil svou vlastní smrtelnost. Tehdy řekl: „Já už vím, proč chtějí lidé umřít doma.“
Doma je člověk mezi svými, režim dne si přizpůsobí sobě, není ve studeném cizím prostředí.
Důležité je to i pro pečující.
Pokud vstoupí do života milovaného člověka nemoc, chce každý pomoci. Nemůže zachránit, nemůže udělat zázrak, ale může zmírnit utrpení.
Vyžaduje to i hodně odvahy, protože spousta lidí nemá zkušenost s péčí o druhého. Navíc je mnohdy nemocný „ obdarován“ nejrůznějšími hadičkami, jsou kladeny požadavky na péči o rány, na podávání speciální výživy, obsluhu technických pomůcek a další činnosti.
S tím vším můžeme poradit, pomoci a pečující tak může pro toho svého človíčka něco udělat, nemusí jen sedět s rukama v klíně.
Setkáváme se tak s různými osudy, do mnohých rodin se vracíme i opakovaně. Někde pečujeme jen krátce, jinde i řadu měsíců.
I ve smutných chvílích můžeme spatřit něco pěkného.
Především je to velká lidská láska, vzájemnost a mnohde i neuvěřitelná síla víry.
Nemoc nám může dát vzácný čas uvědomění si, čas na smíření, čas na rozloučení.
Často vymizí spory mezi lidmi, najdou se slova „promiň“, „odpouštím Ti“, „nikdy nezapomenu“, „mám Tě rád“ „ děkuji“.
Jak je krásné setkání s manželi, kteří pečují o své maminky v chaloupce na vršku s láskou a trpělivostí již několik let. Když se čas jedné maminky naplnil, stáli při ní. Dcera velmi plakala, ale věděla, že není jiné cesty. Po pár dnech přijeli s kytičkou, aby řekli krásnou větu: „Děkujeme, bylo to krásné.“
Jak krásné bylo několikaměsíční setkávání s nemocným a jeho rodinou. Vytvořili jsme si mezi sebou hezký vztah. I po odborné stránce jsme si vzájemně rozšířili obzory díky velmi specifickým požadavkům na výživu. A v posledních chvílích dcera, která se příkladně po celou dobu starala o tatínka, seděla vedle jeho lůžka na zemi, a držela ho za ruku. Druhou rukou držela plačící maminku sedící vedle něj v křesle. Všichni tam byli spolu.
Jak krásné je vidět pečovat člověka, který s tím nemá žádné zkušenosti a přesto se nebojí a vše se učí, nic ho neobtěžuje a vše se postupně daří, protože má rád.
Jak krásné je vidět rodinu doprovázet manžela a tatínka s vírou v srdci, s úsměvem na tváři, bez nářku nad vlastním osudem. Několik dní před svým skonem ještě otec splnil přání dceři a doprovodil ji k oltáři. Ve chvíli svého odcházení neměl sílu říct, co ho trápí, ale měl sílu pro krásná slova útěchy rodině. V modlitbě všichni spojeni se loučili. Zazněl i krásný slib, že až se narodí další chlapeček do rodiny, ponese jméno svého dědy.
Jak je dojemné, když ještě nenarozenému prvnímu vnoučkovi vybírá jméno babička, protože všichni vědí, že bohužel bude muset odejít dřív, než se ten malý narodí.
Jak neuvěřitelné je, když doprovázejí i děti. Když pětiletý hošík není „vystrčen“ z rodiny a ve chvíli skonu svého tatínka je tou jiskrou naděje, tím kdo tiší pláč, tím, kdo si všimne, že se tatínek usmívá,“ ale tak nějak jinak.“ My dospělí si můžeme úsměv na tváři zesnulého přát a vsugerovat, ale to dítě ne. To říká po pravdě, co vidí.
A tak by se dalo pokračovat nezapomenutelnými příběhy dál. Něco mají společné. Velikou sílu lásky a víry, veliký smutek z odchodu milovaného člověka a v neposlední řadě sílu toho, co pečující všechno dokázali. Patří jim za to náš obdiv. Naše tichá přítomnost, asistence a léky, by nezvládly nic, pokud by tu nebyla starostlivá rodina.
Setkáváme se s díky pečujících, kteří především pozitivně hodnotí fakt, že ve dne i v noci měli komu zavolat o radu či pomoc, že vždy někdo přijel vyřešit nový problém, že utrpení způsobené nemocí nebylo neúnosné, že se měli komu vypovídat. Podle jejich slov by péče doma bez odborné pomoci byla velmi obtížná, mnohdy nemožná.
Jménem všech nemocných děkujeme nemocničním zařízením, která postupně nachází cestu k doporučení naší péče.
I některým domovům důchodců patří náš dík za to, že se snaží důstojně pečovat s naší pomocí o své klienty. Vždyť tamní personál již mnohdy tvoří jejich rodinu.
Všichni bychom přeci jednou chtěli odcházet klidně, důstojně a neopuštěni.
J. Š., zdravotní sestra Mobilního hospice Anežky České