Svědectví

Život je dar od první do poslední chvíle. Pro všechny zúčastněné. Nepatří pouze jednotlivci, každý život sám o sobě je darem celé společnosti. Pokud s ním začneme takto zacházet a takto jej vnímat, nikdy nedopustíme uzákonění ničeho, co by tento dar pošlapávalo a ničilo. Byla jsem přítomna mnoha zázraků, kdy smrtelně nemocný člověk se uzdravil a žije – můj muž, má přítelkyně, má babička. To, že jim nebylo umožněno vzít si ve chvílích prvotního šoku ze smrtelné choroby život, bylo úlevné, trpěla bych obrovským smutkem, kdyby měli tu možnost a udělali by to. Nemohla bych nic dělat, tak jako nemůže nic dělat dnes, rozhodne-li se pro potrat těhotná žena, otec nenarozeného dítěte ( i u toho jsem byla přítomna, když zoufalý otec nenarozeného dítěte plakal, že přichází o své dítě pro tvrdost srdce své partnerky ), sourozenec nenarozeného dítěte, babička a dědeček nenarozeného dítěte, teta nebo strýc nenarozeného dítěte, příslušníci rodiny jako takové, v obecnosti celá lidská společnost. A tak jsme přítomni bezradně toho, že se jako celek zabíjíme ještě před samotným narozením a pokud se uzákoní zákon o eutanazii budeme ještě bezradnější.  Vím, jak těžké je být součástí umírání blízkého člověka, právě v těchto chvílích má babička odchází na věčnost, nechce nás při sobě, neboť je silná žena a nechce, abychom ji viděli v její slabosti, ale my přesto s ní jsme a plně si uvědomujeme, že nám svým statečným umírání pomáhá žít lepší život. Je to přes dva roky, kdy si vyslechla ortel v podobě rakovinového nádoru a i když byla v hospici a my se s ní již téměř pozemsky rozloučili, stal se zázrak a ona dostala další dva roky života k dobru a nebylo to žádné přežívání. Já mohla díky tomu času nad fotkami ze starého kuférku sepsat celý její život do rodinné knížky a skrze její oči se podívat o několik generací zpátky a dozvědět se mnoho důležitého o našem rodu a zaznamenat to na památku. Mohla jsem pozorovat svou maminku, kolik lásky naší babičce denně je schopna dát a svou neteř, jak umí projevit ve svém mládí babičce vděk za to, že jí v dětství dávala svůj čas. A další malé zázraky, kdy se na chvilku aspoň rodina stmelila, sešla se u babičky a navázala přetrhané rodinné vztahy. Kultura smrti nás může přivést dříve nebo později jako celek do záhuby a připravit nás o zázraky a chvíle s našimi nejbližšími v období, kdy srdce jsou otevřenější a city více prožívány než kdy jindy. S nadějí věřím v poznání lásky bez podmínek, které bude žité a skrze život v různých podobách předáváno dál.
Gabriela Žitníková


Přeji Vám hezký den. Nemůžu z paměti vymazat hrůzný obraz, který se mně pořád vrací, když jsem přišla za svou milou maminkou – tchýní, se kterou jsem měla celý život velmi hezký vztah, a viděla ji v nemocnici připoutanou k posteli, s hadičkou do žaludku. Vlastně odsouzenou k šílenství ze záchrany za každou cenu. Tuhle ženu, která byla celý život sám smích a celý život byla duchem „svobodný člověk“, jsem tam našla v jejích 95 letech svázanou, protože personál v obraně štípala, když odmítala jídlo. Čistá hrůza. Připadalo mi, že se celý svět zbláznil. Znám smrt, o tatínka jsem přišla, když jsem měla 10 let, postupně mi umírali všichni moji milí, naposled maminka. Doma, na karcinom plic. Měla těžkou smrt, ale nebyla to ničí vina, že tak trpěla. Tady v té nemocnici to bylo nepochopitelně jiné. To její zoufalství vyrobil personál, který jí měl pomáhat. Vy víte, jak to je. Musí se to tak dělat. No a pak přišel zázračný telefonát z Vaší Citadely. I když máte smutnou práci, jste spoustě lidem poslední lidství, které v životě poznají. Za to Vám budu do smrti vděčná, a pokud mně budou možnosti stačit, chtěla bych Vám aspoň takto projevit svou vděčnost. Přeji Vám hodně sil k Vašemu poslání.
B.M.


Píšu jen krátce, abych vyjádřila to, co si myslím už docela dlouho – brzy to bude 13 let. Tedy od doby, kdy byl taťka u Vás v hospicu. Jsem opravdu vděčná za to, že tam tenkrát mohl být. Doteď si pamatuju ten pocit klidu a bezpečí, který tam byl. Navíc mám dojem, že tato zkušenost ovlivnila, v dobrém slova smyslu, můj pohled na umírání.
Když na to přijde řeč, ráda o hospicu mluvím a snažím se přispívat k povědomí o nich a jejich důležitosti…..
K. H.