„…každá nemoc, i ta méně závažná, je pro člověka zátěží, která dokáže negativně vstoupit do všech dimenzí jeho života /bio-psycho-socio-spirituální/. Reakce na takovou zátěž je individuální co do způsobu i intenzity, ačkoliv určité obecné zákonitosti lze nacházet /viz známý model pěti fází vyrovnávání se se závažnou diagnózou dle Kübler-Rossové/. Vzniká tak celá paleta podob lidské bolesti a utrpení, ke kterým nesmíme zůstat neteční.“
„Mezi nejčastější důvody žádosti o eutanazii patří ty z oblasti psychosociální, event. spirituální /pocit/stav opuštěnosti, pocit bytí zátěží pro druhé, ztráta soběstačnosti a pocitu důstojnosti, strach z umírání, ztráta smyslu atd./. Ty lze nezřídka ošetřit „pouhou“ blízkostí, zájmem a starostlivou péčí druhé osoby. Utrpení somatické představuje jen malou část těchto žádostí /viz např.VAN DER MAAS,P.J., VAN DELDEN, J.J., PIJNENBORG,L.: Euthanasia and other medical decisions concerning the end of life. Lancet 1991, 338, p.669-674, MUNZAROVÁ, M.: Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha: Grada,2005/.“
„Diskutovanou otázkou je skutečná míra svobody těch, kteří eutanazii volí. Důraz na autonomii a svobodné rozhodování jednotlivce totiž patří mezi hlavní příčiny souhlasu veřejnosti s eutanazií. /COHEN,J.,VAN LANDEGHEM,P., CARPENTIER, N., DELIENS, L.: Public acceptance of euthanasia in Europe: a survey study in 47 countries. Int. J.Public Health, 2014; 59,p. 143-156/. Avšak nakolik je člověk svobodný, když svou situaci prožívá jako beznadějnou? A není pokrytecké a kruté ponechat trpícímu takovou „svobodu“ namísto poskytnutí osobní blízkosti, doprovázení a existující péče?
Holandsko je fungujícím právním státem a zemí s dlouhou tradicí svobody a demokracie. Přesto zde není respektován zákonný rámec a jeho porušování není postihováno. Co by asi bylo možno očekávat za současného stavu v naší zemi?
Je opakovaně diskutován fakt, že na konci života je v průměru spotřebováno nejvíce finančních zdrojů na zdravotní péči v porovnání s předchozími obdobími života. Viděno čistě optikou peněz, nebylo by možné tuto částku ušetřit a využít účelněji? A není vlastně každý starý či vážně nemocný jen „neužitečným konzumentem“ veřejných zdrojů? Nakolik je reálné, že čistě ekonomicky uvažující lidé k takovým závěrům nedochází? A je-li jedním z nejčastějších důvodů volání po eutanazii pocit, že už jsem druhým na obtíž, nebude záhy na dotyčné vyvíjen nátlak právě tohoto druhu? Tedy že jsou již pro společnost břemenem a slušelo by se, aby „to“ už skončili?“
„Eutanazie znamená rezignaci na snahu tišit utrpení, zlepšovat ne vždy uspokojivé podmínky našeho zdravotnictví i společnosti. Ukončí život trpícího, ale mnohé příčiny utrpení zůstávají, a dokonce se tímto falešným řešením prohlubují /např. nezájem o nemocné, neúcta k osobám závislým, nesolidarita, sebestřednost atd./.“
Zdroj: Ptáček, R., Bartůněk, P. (eds.): Eutanazie pro a proti. Praha: Mladá fronta, 2019
O autorovi