Přednáška zazněla na konferenci v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR dne 4.10.2019.
Slovo na úvod
Vážené paní poslankyně a páni poslanci, vážený pane ministře,
dámy a pánové!
Zanedlouho tým paní poslankyně Věry Procházkové (ANO) hodlá předložit Poslanecké sněmovně návrh zákona o eutanazii a bude argumentovat statistikou, podle níž si prý většina národa, laiků i zdravotníků – jinými slovy voličů – uzákonění eutanazie přeje. Všichni víme, jak snadno zneužitelná statistika je. Stačí šikovně zformulovat anketní otázky a získám odpovědi, které získat chci.
Mluvím ze zkušenosti. Během několika tisíc besed a přednášek, uspořádaných v posledních 30 letech na území Čech a Moravy, jsem se přesvědčila, že velká část populace žije v omylu, zaviněném zmatkem v pojmech. Z jednoduchých dotazníků, rozdávaných před přednáškou jsem se dozvídala, že naprostá většina přítomných si uzákonění eutanazie opravdu přeje. Poté, co jsem jim ve dvouhodinové přednášce vysvětlila, co eutanazie je a co není, a co je to hospicová paliativní péče, rozdala jsem dotazník znovu. Téměř všichni otočili o 180 stupňů. Ukázalo se, že pojmem „eutanazie“ vůbec nemysleli „úmyslné usmrcení“, což eutanazie je, nýbrž „dovolit nemocnému odejít, když přišel jeho čas“ – což eutanazie není! Dalším cenným zdrojem mých zkušeností jsou stovky intimních rozhovorů s umírajícími pacienty a s jejich rodinami.
Proč ti lidé o eutanazii uvažovali?
- Nejčastější příčinou byla osobní zkušenost z rodiny nebo širší rodiny s nedostatečnou ošetřovatelskou péčí, nedostatečně léčenými symptomy, neošetřenou bolestí fyzickou, psychickou nebo spirituální. Posluchači uváděli konkrétní příklady typu „babička ležela v eldéence proleželá, dehydrovaná, s okoralým jazykem, pomočená…“.
- Druhou nejčastější příčinou byla hrozba dystanazie, zadržované smrti. Častější než osobní zkušenost z vlastní rodiny zde byly kazuistiky publikované v médiích, většinou typu „odpojit nebo neodpojit od přístrojů“. Zde padaly výroky jako „než skončit takhle, to radši eutanazie“.
- U starších posluchačů se častěji objevovala obava a přání „nebýt mladým na obtíž“.
- U některých velmi vážně nemocných to bylo nepřijetí nové reality, nenalézání smyslu, v čemž většinou lze, při troše empatie a znalosti problematiky, rozpoznat naléhavé volání o pomoc a diagnostikovat neošetřenou bolest spirituální.
- S úvahami o potřebnosti uzákonění eutanazie z důvodu „otrávenosti životem“ jsem se, i když výjimečně, setkala taky. Vždy šlo o lidi mladé, zdravé, kteří „už všude byli, všechno mají“ a kteří obvykle pohrdají i jinými hodnotami, nejen životem.
- Velmi nerada, a jen pro úplnost zde ocituji slova mladšího ambiciózního kolegy: „Co máš pořád proti uzákonění eutanazie? V zahraničí už je to lukrativní obor.“
Otázka, kdo by měl eutanazii vykonávat
Moje standardní otázka, kdo by měl eutanazii vykonávat, nikdy posluchače nezaskočila. Vždycky měli v té věci jasno: „No přece lékař.“ Věděla jsem už předem, jaké odpovědi se mi dostane na druhou otázku: „A proč zrovna lékař?“ Nikdy mě nezklamali: „No přece aby to bylo rychlé, bezbolestné a odborně provedené.“ V tomto místě jsem diskusi záměrně vyhrotila: „Ale na to přece člověk dávno vynalezl pomůcky – gilotinu, elektrické křeslo…“.
Nezastírejme si, že volání po eutanazii je patologickým jevem,
stejně jako je patologickým jevem jednání sebevrahů. Ty s naprostou samozřejmostí zachraňujeme a předáváme je do péče psychiatrů a psychologů.
Chci tím zdůraznit, že eutanazie neřeší příčinu problémů, ale jejich následky. Známe-li příčinu patologického jevu, musíme léčit kauzálně. Odstranit příčinu, nebo ji aspoň mimimalizovat. To platí v medicíně obecně. Přiznávám, že my, zdravotníci, máme na tomto poli rezervy. Na ty je nutno se zaměřit.
Co tedy můžeme udělat hned?
- Edukovat veřejnost.
Než připustíme širokou diskusi, je potřeba jasně definovat pojmy, co eutanazie je a co není. Projednávat zákon o eutanazii v Poslanecké sněmovně v situaci, kdy nejsou jasně definované a široké veřejnosti dostatečně vysvětlené základní pojmy, kdy „jeden mluví o voze a druhý o koze“, by bylo krajně nezodpovědné. - Netolerujme hrubé nedostatky v ošetřovatelské péči.
Trestejme je. Jistě nejsou všude, ale někde ano, jinak by nebylo tolik stížností. - Nedopouštějme se dystanazie.
Strach z dystanazie je druhou nejčastější příčinou úvah o eutanazii. Apeluji na lékaře – nezadržujme smrt, jestliže je neodvratitelná. Nejednejme alibisticky, buďme odborníky a zároveň lidmi se zdravým selským rozumem. Je velkým uměním lékaře, vysvětlit rodině co je nemocnému ještě ku prospěchu a co už ke škodě a získat její souhlas k ukončení neetické, protože prokazatelně marné, léčby. Nepodaří se nám to vždycky, proto si myslím, že máme i právo dožadovat se v takových situacích účinné právní ochrany proti kverulujícím rodinám. Přítomným zákonodárcům to nabízím jako námět k zamyšlení. - Nepokračujme v marné léčbě, včas indikujme hospicovou paliativní péči.
Marnou a neúčelnou léčbou mám zde na mysli léčbu, která nevede k záchraně života, uchování zdraví či udržení kvality života, není v zájmu pacienta, nemůže mu pomoci a zatěžuje jej zbytečným strádáním či rizikem komplikací. Z mnoha překladových zpráv pacientů, přijatých do hospice ve stavu ante finem (v řádu dnů, někdy i pouhých hodin před smrtí) lze nešvar protrahovaného poskytování marné léčby doložit. - Nepodceňujme komunikaci s pacienty a jejich rodinami.
Velmi častou příčinou pozdní indikace hospicové péče je poskytování falešné naděje. Učme laickou veřejnost chápat smrt jako přirozenou událost, s níž je nutno počítat a chápejme ji tak i my. - Pracujme týmově s ohledem na všechny potřeby pacientů, včetně spirituálních.
Mezioborová týmová spolupráce je nutná. Od lékařů se právem očekává, že zvládnou symptomy tělesné, ale nelze očekávat, že si poradí také s pacientovou bolestí spirituální. Mnozí ani netuší, co by si měli pod pojmem „neošetřená spirituální bolest“ představit. Přesto před ní nelze zavírat oči, protože existuje. V terminální fázi života bývá zvláště častá a silná, někdy dokonce trýznivější než bolest fyzická. Výčitky svědomí dovedou hodně bolet. Pokud v takové situaci nikdo nemocnému nepodá pomocnou ruku, většinou se uchýlí k nějakému neefektivnímu řešení. Tím bývá pošetilý a marný pokus před výčitkami svědomí utéci, jakkoliv a kamkoliv (alkohol, drogy), v extrému pak až k úvahám o sebevraždě nebo eutanazii. Efektivním řešením je kvalitní psychoterapeutický rozhovor, ideálně též rozhovor duchovní, završený přijetím odpuštění a s ním spojeným klidem a pokojem v duši.
Než budeme vymýšlet další paragrafy,
využívejme ty, které už Zákon o zdravotních službách dávno definoval. Mám na mysli:
- Svobodný informovaný souhlas
- Negativní reverz
- Institut zástupného souhlasu
- Institut zástupného souhlasu ze zákona
- Institut dříve vysloveného přání
Dlouholeté zkušenosti z dobře vedených hospiců,
domácích i lůžkových, našich i zahraničních, potvrzují, že nemocní od nás neočekávají zázraky, ale vstřícnost, laskavé přijetí a paliativní a symptomatickou léčbu. Jsou-li ošetřeny všechny čtyři okruhy jejich potřeb, na eutanazii ani nepomyslí. Odborně doprovázení pacienti se v hospici postupně vyrovnávají s neodvratitelností smrti, přejí si odejít ze života v nejlepším možném komfortu, ani dřív, ani později.
Pluralita osobních názorů ano, ale jen uvnitř nepřekročitelných mantinelů
V diskusích zastánců uzákonění beztrestnosti eutanazie s jejich odpůrci se tradičně opakují některá témata. Zmíním zde aspoň tři z nich:
- Argument: „Eutanazie se stejně děje, tak bude aspoň pod kontrolou“.
Kdykoliv to slyším, ptám se po zdroji takové informace. Jedna paní povídala? V tom případě to nemá žádnou váhu. Anebo dotyčný opravdu zná pachatele tohoto trestného činu? Může to dosvědčit? Pak má ale povinnost trestný čin ohlásit a nezamlčovat. - Argument: „Svoboda má větší hodnotu než život“.
Svoboda je jistě hodnota velká, ale zbaví-li mě někdo života, zároveň mi – neodvolatelně a nenapravitelně – vezme i svobodu, a to všechnu – vnější i vnitřní.
Zbaví-li mě někdo nebo něco svobody vnější (vězení, „uvěznění v těle“ – např. kvadruplegie nebo dg. ALS) zůstává mi svoboda vnitřní, včetně šance v budoucnu přehodnotit hierarchii svých hodnot a v nové životní situaci dokonce objevit skrytý smysl.
Nedávná historie naší země zná hrdiny, kteří byli schopni za svobodu položit život. Takové osobnosti si připomínáme s obdivem. Jistě se ale shodneme, že jejich činy jsou na hony vzdáleny sebevrahům, kterým naopak bráníme, aby si vzali život.
Ti první překonali svobodně svou lásku k životu láskou k přesažným hodnotám, či láskou k druhým. Ti druzí se života zříkají ze zoufalství. Ne každá lidská volba totiž obsahuje stejnou míru svobody. Svoboda závisí m.j. na motivacích, které určují mravní hodnotu skutku. Jinými slovy – když dva dělají totéž, není to totéž.
Otázka tedy zní: Jsou lidé, žádající eutanazii ve své volbě opravdu svobodní? Nemají jejich motivace a vlivy, které je k takovým úvahám vedou, mnohem blíž k zoufalství sebevrahů než k svobodné volbě hrdinů? - Argument: „Pokroku brání jenom věřící“
Náš národ je označován za jeden z nejateističtějších. Přesto většina z nás páté přikázání „nezabiješ“ dodržuje. A když ho někdo poruší, moc dobře ve svědomí pocítí, že udělal něco, co se dělat nesmí. Pro mne je to dostatečný důkaz, že to desatero máme všichni vepsáno v srdci. To jsou ty mantinely, které mám na mysli, když říkám: „Pluralita názorů ano, ale jen uvnitř nepřekročitelných mantinelů.“ Jejich překračování znamená podřezávat si pod sebou větev.
Což samozřejmě můžeme… Máme svobodu… Ale i s důsledky z toho plynoucími.
V pregraduálním studiu lékařů a sester postrádám základy logoterapie
To je nedostatek, který bychom měli napravit, protože nejčastější otázka, kterou nám pacienti v hospici kladou, je otázka „proč“, tedy otázka po smyslu. Je proto nezbytné, aby byl zdravotnický personál obeznámen alespoň se základními principy logoterapie – v ní jde o hledání smyslu ve zdánlivě nesmyslné situaci. Zkušenosti z hospiců potvrzují pravdivost výroku: „Kdo miluje a je milován, o eutanazii nežádá, protože jeho život má smysl.“
Každý z přítomných lékařů si jistě uvědomuje, že je
v sázce i čest lékařského stavu a lékařova svoboda. Po staletí platil vztah: „Lékař a pacient“. Nedopusťme, aby se změnil na vztah: „Náš zákazník, náš pán“. Takový vztah může fungovat u pekaře, avšak ne u lékaře. Zákazník si poručí housku, pekař mu ji upeče a prodá, a nadále zůstává sám sebou, tedy pekařem. Lékař, který by úmyslně usmrtil člověka, zákonitě ztratí svoji identitu.
Vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci, jsem přesvědčena, že nepotřebujeme zákon o eutanazii, potřebujeme kvalitní a všude dostupnou paliativní péči a v neposlední řadě i uzdravení mezilidských vztahů!
Jedno ze základních pravidel logiky zní, že z partikulárních případů nemůžeme vyvozovat obecné soudy.
Tak závažné problémy, jako je absence smyslu lidského života, se musí řešit individuálně a jinak, nikoliv celospolečenskými zákony. Proč? Protože se zde pohybujeme v úplně jiné rovině – nikoliv jurisdikční, ale osobní a vztahové. A vztahy se nedají uzdravit tím, že se dají do paragrafů.
Jsme na rozcestí, musíme zvolit jednu ze dvou cest, ale nemůžeme si dovolit udělat chybu, protože ve hře není jen několik pacientů, kteří jsou momentálně v kritickém zdravotním stavu. Ve hře je budoucnost příštích generací, budoucnost našich dětí a jejich dětí. Jim totiž nastavujeme pravidla chování a pravidla vnímání hodnoty a smyslu lidského života.