„Mimořádný zájem o eutanazii, resp. zejména o její formu asistované sebevraždy, který je navíc doprovázený intermitentními a emotivními diskusemi odborníků, není náhodný. Opakovaně bylo doloženo, že souvisí s mimořádným rozvojem medicíny, stejně jako s aktuálním důrazem na individuální lidská práva a svobodu.“
„Problémy nastávají tehdy, když přes veškerou odbornou snahu není možné nevyléčitelnou nemoc ani odvrátit, ani zmírnit, a nemocní se ocitají v situaci, kterou lze jednoduše vyjádřit slovním obratem: „není to ani k životu, ani ke smrti“. Dystanazie neboli zadržená smrt je nezamýšleným vedlejším a bolestným důsledkem obdivuhodné moderní medicíny a dělá starost všem zainteresovaným. To proto, že být svědky dlouhodobého utrpení a bolesti nemocného není snadné ani pro lékaře a další členy ošetřujících týmů, ani pro laiky, kteří se o nevyléčitelně nemocného starají a v posledních fázích života ho doprovázejí. Život člověka zachraňovaný za každou cenu bývá problematický, a proto přemýšlení o tom, jak „řešit“ dystanazii, je aktuální.“
„…mnoho zemí právě z tohoto důvodu postupně zavádělo právní institut living will (resp. advance directives, případně expressed wishes, nebo různé varianty DNR = Do Not Resuscitate). Relativní novinkou je institut dříve vysloveného přání a je nutné dodat, že i česká legislativa již obsahuje s účinností od 1. 4. 2012 v Zákoně č.372/2011 o zdravotnických službách postup, podle kterého se může každý člověk vyjádřit ke své budoucí léčbě resp. absenci léčby v závěru života.“
„Ale je tomu opravdu tak, resp. je tomu vždycky tak, že se každý člověk “kdekoliv a kdykoli“ může rozhodnout o okolnostech své smrti, ať již je nemocný a stojí „před branami své smrti“, nebo je nemocný, ale nehodlá snášet obtíže své „ke smrti nejdoucí“ nemoci, nebo je dokonce zdravý, ale jeho osud je, nebo se mu zdá být, příliš zátěžový? U nevyléčitelně nemocných a zejména umírajících Ize zpochybnit racionalitu takového rozhodnutí, kterou překrývají četné emoce /strach z bolesti a utrpení, obavy před pádem do závislosti na druhých lidech/, dále je nutné zmínit manipulaci okolím /neochota příbuzných starat se či se podílet na péči, která bývá podstatou argumentace, aby dotyčný zbytečné netrpěl, případně zájem na dědictví/.“
„Svobodný projev vůle nemocného je nezřídka sporný. Je člověk opravdu vždy schopen racionálního úsudku? Přebývá v nemocném těle zdravá mysl?“
„Lze upozornit i na rizikové odmítnutí navrhované léčby pacienty s určitými diagnózami, např. u anorexie, které může způsobit smrt. Jednoznačné verbalizované NE s navrhovanou léčbou anorektiček/anorektiků je projevem nemoci, nikoliv „svobodného“, rozhodnuti. Takových analogických situaci je v medicíně jistě celá řada.“
„Podle dostupných informací voli asistovanou sebevraždu stále častěji i ti, kteří by mohli žit docela spokojeně dál…“
„Šokující jsou pak i zprávy o volbě asistované sebevraždy proto, že dotyčný byl už „unaven životem“ a v jeho pokračování neviděl smysl. Takových případů stále přibývá. Možná je to tím, že se „z člověka stává pyšný tvor, který se nemůže smířit s postupným chátráním, který nechce žít, pokud přestává být soběstačný“ /SKŘIVÁNKOVÁ-BOŠKOVÁ, V.: Eutanazie, nebo komfort pro pacienty? Praha, vlastním nákladem, 2012, s.5/. Zajímavé je, že ve státech USA, kde je asistovaná sebevražda možná, ji „volí dobrovolně převážně bílé, vzdělané, lépe situované obyvatelstvo“, a nejde tedy „o vliv nedostatku“. Kultura mládí, osobních úspěchů, ekonomické a fyzické nezávislosti k tomu nepochybně významně přispívá. I ve veřejném prostoru se diskutuje o tyranské společnosti blahobytu a lze dovodit, že může mít vztah i k volbě „dobrovolné eutanazie“ pro lidi, kteří v takové společnosti odmítají žít.
Ve stínu hektického životního způsobu vyspělých zemí, jehož společným jmenovatelem je Don’t worry! Be happy!, žije ale také nemalá část populace zdravotně znevýhodněných lidi, kteří o vzdání se života neuvažují. Jejich osobní spokojenost je nepochybně limitována tím, kolik pomoci se jim dostane od členů zdravé populace“.
„V diskusích o eutanazii, resp. asistované sebevraždě, se většinou přou její zastánci a odpůrci a prezentují své „nezpochybnitelné“ argumenty pro a proti. Kdo ale bude, nebo měl by být tím arbitrem, který určí, kdo z nich má a kdo nemá pravdu? A podle jakých kritérií se rozhodne?
Závažný problém se redukuje na otázku, co má větší hodnotu, zda život člověka, nebo jeho svoboda?“
„V posledních letech krystalizuje názor, který zastává stále vice občanů i lékařů, že o závěru života má rozhodovat výhradně člověk sám. Proto lze pozorovat zřetelný posun kategorie svobody na dominantní pozici. Ostatně odmítnutí léčby nebo její části, která může mít za následek smrt, je „běžným“ a akceptovaným projevem svobodné vůle mnohých nemocných.“
„…základní charakteristikou kategorie svobody je jednak absence překážek a jednak možnost volby. Oboje je pro naši úvahu podstatné, přestože „totální absence překážek je nereálná. Tradičně se „umělé“, tj. lidmi vytvořené a konsenzuální překážky týkaly sebevrahů. I když někteří filozofové připouštěli možnost sebevraždy /a někteří ji dokonce spáchali/, všechny společenské formace sebevraždy odsuzovaly a různými způsoby jim bránily. I dnes se psychiatři snaží zachránit o sebevraždě uvažující lidi a většina z nich je pak za svou záchranu vděčná. Proč ale odstraňujeme překážky /nebo o to někteří usiluji/ pro ty nemocné, kteří požadují možnost stále „populárnější“ asistované sebevraždy?“
„Diskuse se vedou o tom, zda lékaři nezrazuji svou povinnost chránit život svěřeného nemocného „do posledního dechu“, dále o tom, zda se potenciálně nemocní nebudou bát lékařů, angažovaných ve věci eutanazie a také o tom, zda pacientův projev svobodné vůle zemřít musí, nebo jen může lékař vyplnit. Zatím je všude, kde je asistovaná sebevražda dostupná, umožněna výhrada svědomí. Přesto odstranění překážek /jako bariér pro taková svobodná rozhodnuti/ může umožnit právní zakotvení asistované sebevraždy. „Rejpavý“ filozof si jistě položí otázku: a bude to překážka poslední? M. Vácha správně připomíná „riziko posunu z „práva zemřít na povinnost zemřít.“ VÁCHA, M., KÖNIGOVÁ, R., MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky, Praha: Portál, 2012, s.252/ Dodává, by v budoucnosti mohli občané začít bojovat i za “možnost pokračovat v životě i za podmínek, které okolí už považuje za neutěšené“. Nevracíme se k eugenice, i když s použitím jiných, tj. korektnějších argumentů, obsahujících i žonglování se „svobodným“ rozhodnutím nemocného? J.Kuntscherová správně podotýká: „Trpící člověk je velmi sugestibilní. Vnuknout mu myšlenku na milosrdnou smrt je snadné, a to i bez vědomé manipulace. Nezanedbatelnou manipulací je již prezentování eutanazie jako volby odpovědné, moudré a jako projevu vskutku svobodného ducha.“ /KUNTSCHEROVÁ, J.: Otázka eutanazie je otázkou filosofickou, nikoliv medicínskou. Tempus medicorum 27, 2018,10, s.39/“
„Podstatnou charakteristikou svobody je možnost volby. Každý člověk v průběhu života opakovaně volí z reálných možnosti. I umírající pacient má dnes volbu, může totiž vyjádřit, jak by měl „vypadat“ závěr jeho života. Fakticky má jen dvě možnosti: další strádání, nebo konec strádání (absolutní svobodnou volbou by bylo „být zdravý“, což už nemůže nikdo zajistit). Jeho volbu pro asistovanou sebevraždu by snad bylo možné v řadě případů pochopit. Rozhodne-li se pacient pro možnost dál nežít, musí se na někoho obrátit s žádostí o pomoc, neboť na rozdíl od sebevraha, který je autorem rozhodnutí i činu, právě ten čin není schopen vykonat. Žádá tedy svého lékaře, aby jeho volbu uskutečnil. Jenže lékař je také svobodný člověk a má právo mu nevyhovět. Filozofickou, ale i praktickou otázkou je, zda má a může v mírových podmínkách žádat člověk od druhého člověka takovouto „extrémní“ pomoc. Jádro problému tkví v tom, že jedna osoba se rozhoduje a druhá má vykonat. Je tedy odděleno rozhodnuti od činu, což s sebou přináší mimo jiné množství etických problémů. Svobodný člověk přece nejen rozhoduje, ale za svá rozhodnutí nese i odpovědnost. V případě asistované sebevraždy tomu však tak není.“
„Uvedený problém „vynechat“ ze hry lékaře, případně i další „pomáhající“ osoby, se někteří lidé snaží vyřešit svými svéráznými vynálezy….“
„Nebude následovat vlna takových technicky zvladatelných a „úspěšných“ sebevražd podobně jako kdysi po vydání slavného románu W. Goetha Utrpení mladého Werthera? Nedojde ke ztrátě soudnosti a k opuštění tradiční biofilní orientace nejen jednotlivých lidi, ale i společnosti, která bude jejich činy tolerovat?“
„Připusťme situaci, že umírající zvažuje odchod ze života. Je to opravdu výhradně jeho volba bez ohledu na nejbližší mezilidské vztahy? Radí se v případě asistované sebevraždy s lékařem, který bude ochoten jeho rozhodnutí naplnit? Ale co rodina a přátelé? Budou o jeho úvahách vědět? Budou je ovlivňovat tím či oním směrem? Budou se při nesouhlasu s jeho svobodným rozhodnutím později schopni vyrovnat s jeho činem? A bude-li uvažovat o sebezabití jako o soukromém rozhodnuti, nebude vlastně v posledních minutách života sám? Nebudou pak lidé, kteří ho měli rádi, pociťovat výčitky, že mu měli, a možná i mohli v takovém jednání zabránit? Takové výčitky dobře znají pozůstalí po sebevrazích.“
„Všichni víme, že v moderních společnostech dochází k nebývalému nárůstu počtu starších a starých lidí. Mnozí z nich se zcela důvodně bojí ztráty soběstačnosti a plné závislosti na jiných lidech. Ve veřejném prostoru opakovaně zaznívá konstatování, že je nepřetržitá odborná péče o ně mimořádně nákladná a laická
mimořádně zatěžující. Nebudou třeba i senioři uvažovat o „elegantním“ sebezabití, aby nebyli přítěží primárně pro své blízké, sekundárně pro anonymní ošetřující, a nakonec i pro celou společnost?“
„Uvažujme také o tom, jak se změní image lékařů, když někteří budou setrvávat v hippokratovské tradici a jiní nikoliv. Budou laickou veřejností hodnoceni všichni stejně, nebo budou diferencováni ti „klasičtí“ a ti „odvážní“? A kdo bude v takové situaci vlastně tím odvážným: ten který bude jako nejvyšší možnou hodnotu chránit život, nebo ten, kdo bude upřednostňovat svobodnou vůli nemocného?“
„Zdá se, že skutečně dochází k nevídané změně: v tradiční hierarchii hodnot pomalu a jistě sestupuje hodnota života na druhou „příčku“ a tu první „okupuje“ individuální svoboda. Ta, která je vytržená z kontextu „jiných“ svobod /moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého/, mylně chápaná jako bezbřehá volba….“
„Každý má právo na život a každý má právo být svobodný. Svobodný projev vůle je třeba respektovat i ve zvláštní situaci nemoci. Problém je, zda svobodné rozhodnutí pacienta dál nežít nebo vzdát se života pro ztrátu jeho smyslu je vhodné a možné vždy a všude akceptovat. Mimo jiné námitky je závažným problémem, zda se v takových situacích svoboda nestává deformovanou hodnotou a zda asistovaná sebevražda je ekvivalentem důstojné smrti. Autonomie, tedy právo na sebeurčení, přece zahrnuje i vztah /ohled/ k druhým autonomním bytostem.“
„V individuální rovině může být zvolená smrt vykoupením, stejně jako široce pojímané formy eutanazie pohromou společnosti.“
„Mým osobním a neskromným přáním je patřit mezi ty vzácné případy, kdy můj ošetřující lékař udělá to, co má beznadějná situace vyžaduje, a to jak v souhlasu se svým svědomím, tak v intencích mých nevyslovených přání. Ukončit tedy marnou léčbu a ohleduplně mě doprovodit na „druhý břeh“.“
Zdroj: Ptáček, R., Bartůněk, P. (eds.): Eutanazie pro a proti. Praha: Mladá fronta, 2019