Gabriela Suchlová – Eutanázie na prahu Poslanecké sněmovny

V souvislosti s blížícím se předložením návrhu zákona o eutanázii se v Poslanecké sněmovně v průběhu října uskutečnily dvě konference. Odborné konference na půdě Sněmovny mají sloužit především našim zákonodárcům k orientaci v problematice, o které budou hlasovat. Zájem poslanců byl mizivý, účast by se dala spočítat doslova na prstech jedné ruky, a tak obě konference posloužily spíše jako platforma pro odbornou veřejnost.

Jak již bylo výše zmíněno, konference proběhly dvě: 4. 10. konference ve smyslu „proti“, nazvaná „Kvalitní paliativní péče jako prevence eutanázie“ a 14. 10. ve smyslu „pro“, s názvem „Rozhodování na konci života a eutanázie – právní, etické a společenské aspekty“. Z řad zákonodárců byla první konference zaštítěna poslankyní Pavlou Golasowskou (KDU-ČSL), druhá poslankyní Věrou Procházkovou (ANO).

Jako prevenci matení pojmů, která se bohužel vyskytuje i mezi odbornou zdravotnickou veřejností, považuji za nutné uvést, že v případě legalizace eutanázie se jedná o aktivní usmrcení pacienta na vlastní žádost lékařem anebo lékařem asistovanou sebevraždu. Naopak se nejedná o ukončení léčby na žádost pacienta, ustoupení od tzv. „marné léčby“ ani poskytnutí terminální analgosedace.

Příspěvky první konference, jak již napovídá název, byly zaměřeny především na podporu paliativní a hospicové péče, zkvalitnění a humanizaci našeho zdravotnictví, včetně vzdělávacího systému. Mottem celé konference by mohla být parafrázovaná myšlenka jednoho ze zahraničních hostů prof. Theo Boera: „Můžeme považovat společnost za kulturní a kultivovanou, pokud místo odstranění problému řeší situaci odstraněním člověka?“ Následné příspěvky pak rozvíjely argumentaci, proč je nepřípustné, abychom jako společnost dovolili takovéto řešení problematiky nemoci a umírání. Výše zmíněný dr. Theo Boer je nizozemský profesor zdravotnické etiky, původně zastánce eutanázie a také bývalý člen výboru pro eutanázii, který v současné době, po vyhodnocení holandských zkušeností, důrazně varuje země uvažující o legalizaci eutanázie před ukvapenými kroky.

Z úvodního příspěvku MUDr. Marie Svatošové, zakladatelky hospicového hnutí v ČR, vyplývají dvě základní roviny příčin volání po eutanázii – medicínská a společensko-vztahová. Na poli medicíny se jedná především o nejasné povědomí veřejnosti, včetně odborné, o tom co vlastně eutanázie je, hrubé chyby v ošetřovatelské a medicínské péči, resp. syndrom vyhoření, strach ze smrti ve smyslu protrahovaného, bolestivého umírání. Tyto příčiny jsou řešitelné a vymahatelné např. dodržováním Zákona o zdravotních službách, kvalitní výukou na školách, edukací veřejnosti atp. Složitější řešení mají příčiny společenské, mezi něž patří zejména pocity seniorů „nebýt na obtíž“, absence smyslu života při zhoršeném zdravotním stavu a celospolečenský problém pohrdání hodnotami a pocity „otrávenosti životem“. Tyto příčiny jsou řešitelné obtížně, dlouhodobě, nelze je vtěsnat do paragrafů. Často vycházejí ze špatných výchovných modelů, komplikovaných rodinných vztahů apod.

Podle doktorky Svatošové je také třeba mít se na pozoru před emotivně-manipulativními srdceryvnými příběhy v médiích. Z mimořádných případů totiž nelze vyvozovat obecné soudy, natož zákony (viz např. italská kauza „DJ Fabo“).

Častým a zásadním argumentem zastánců legalizace eutanázie je argument nesnesitelné fyzické bolesti. Ten však vzhledem k medicínskému pokroku v 21. století není relevantní. Jak již bylo naznačeno, daleko zásadnějším důvodem volání po eutanázii je subjektivní pocit ztráty důstojnosti a snížené kvality života. Řešením je podpora a rozvoj kvalitní paliativní a hospicové péče, která trpícím pacientům i jejich rodinám nabízí podporu ve všech oblastech (bio-psycho-socio-spirituální). Podle definice je cílem paliativní péče „zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým“. K tomuto tématu přednesl podnětný příspěvek týkající se humanizace služeb pacientům PhDr. Mgr. Robert Huneš, MBA, ředitel Hospice sv. Jana Nepomuka Neumanna a prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče.

Proti uzákonění eutanázie v nemalé míře stojí jasné zkušenosti z jiných států, zejména z Nizozemí. V první řadě se jedná o tzv. fenomén „kluzkého svahu“, o němž informoval Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D. již nakvětnové konferenci ČLK. Tento fenomén zahrnuje nejen rapidní nárůst počtu eutanázií za posledních 15 let, ale i postupné rozvolňování kritérií a rozšiřování aplikace na pacienty s demencí, stařeckými syndromy, psychiatrickými a mentálními onemocněními. Během konference také opakovaně zaznívalo varování, že legalizace eutanázie může stavět vulnerabilní pacienty pod psychologický tlak od práva zemřít na „povinnost“ zemřít. Např. neproduktivní seniory nebo rodiny s těžce postiženým dítětem, které ekonomicky zatěžují systém nebo se prostě jen „cítí být na obtíž“.

V souvislosti s nizozemskými zkušenostmi stojí za upozornění také data týkající se problematiky sebevražd v Holandsku, na která ve své přednášce upozornil prof. Boer. Oproti předpokládanému poklesu počtu sebevražd došlo naopak k jejich nárůstu, a to o 35% za posledních 10 let, zároveň ve stejné době narostl počet registrovaných eutanázií o 150%. Společnost totiž eutanázií dostává signál, že „řešit problémy smrtí“ je normální.

Předkladatelka zákona posl. MUDr. Procházková proklamuje, že český návrh zákona vychází z lucemburského modelu. Argumentuje tím, že v Lucembursku se počty eutanázií drží na konstantně nízké úrovni. Zde je třeba uvést, že Lucembursko má zhruba 560 tisíc obyvatel, má silnou ekonomiku a rozvinutou kvalitní paliativní péči. Z příspěvku dr. Franka Jacoba, lucemburského lékaře a specialisty na paliativní péči vyplynulo, že nízký počet eutanázií v Lucembursku může být dán také tím, že lékaři nejsou ochotni eutanázii vykonávat. Upozornil též na to, že není možné aplikovat zákony jiných zemí tam, kde je odlišná sociální, ekonomická a kulturní situace.

Původně plánovaný příspěvek ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (ANO), který se z pracovních důvodů omluvil, nahradila jeho náměstkyně. Explicitně uvedla, že ministr zdravotnictví nepodporuje uzákonění eutanázie v ČR.

Na konferenci nechyběl ani pohled právníka. Závěrečný příspěvek JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. nejen že znovu akcentoval výše zmíněné obavy z legislativního rozvolňování a zneužitelnosti zákona, ale poukázal také na nebezpečí změny mentality, pokud eutanázie začne být považována za jednu ze zdravotních služeb. Bude se zkrátka jednat o způsob, jakým lékař bude lege artis „zmírňovat bolest a respektovat názory a potřeby nemocného“, a protože pacient bude mít ze zákona na tento výkon „právo“, bude zde potřeba také někoho, kdo bude mít „povinnost“ toto právo vykonat. Dále zmínil ekonomické konotace, problematiku vymahatelnosti a výhrady svědomí. Upozornil také na to, že v mezinárodním právu je eutanázie opakovaně odmítána a považována za neetickou a Světová lékařská asociace vyzývá lékaře, aby se eutanázie neúčastnili.

Na této konferenci vystoupili čeští i zahraniční odborníci napříč obory zdravotnictví, etiky, práva, managementu, zaznělo též svědectví klienta hospicové péče a také zakladatelky Domácího hospice Duha Jany Sieberové. Vždy po dvou blocích přednášek byl prostor pro otevřenou diskuzi pro všechny. Druhá konference, ve prospěch legalizace eutanázie, proběhla ve stejných prostorách Poslanecké sněmovny. Všichni pozvaní přenášející byli právníci ze zemí, kde je eutanázie v nějaké míře legální (Holandsko, Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko). Prostor pro diskuzi nebyl, pouze bylo možné položit dotazy psanou formou (ručně nebo přes webovou aplikaci) s příslibem zodpovězení v závěru konference u „kulatých stolů“. Kdo vytrval, mohl se přesvědčit, že otázky kladené moderátorem byly transformovány na míru zahraničním hostům, nikoli položeny v původním znění.

Spojující myšlenkou příspěvků všech zahraničních hostů by mohl být výrok lucemburského právníka prof. Stefana Brauma, že „legalizací eutanázie posunujeme paradigma od ochrany života za všech okolností k respektu k autonomii pacienta“. Jak také uvedla německá právnička prof. Elisa Hoven: „Nemůžeme chránit pacienta před sebou samým, to je příliš paternalistický postoj“.

Host z Nizozemí, právník prof. dr. Johan Legemaate, přítomné mmj. ujistil, že na vývoji eutanatik pracoval tým lékařů a farmaceutů, takže se pacienti nemusejí obávat, že by je lékaři provádějící eutanázii mohli špatně usmrtit. Ve svém příspěvku také potvrdil vývoj „kluzkého svahu“, ovšem situaci hodnotí pozitivně. Je to „correct“, přirozený vývoj, evoluce. V současné době v holandské společnosti probíhá diskuze, zda eutanázii uzákonit i pro děti, seniory „unavené životem“ a uvažuje se též o možnosti přenést kompetenceprovedení eutanázie i na rodinné příslušníky. Na toto téma později glosovala právnička ze Švýcarska prof. dr. Brigitte Tag, která doslova uvedla v neprospěch této myšlenky: „Jde o odborný výkon, zásadním problémem je, co se stane, kdyby pacient nezemřel. Musel by pak přijet lékař, přidat jed a to už by ve švýcarském právu bylo klasifikováno jako vražda.“

Z právního hlediska bylo v Holandsku z 6120 evidovaných eutanázií v r. 2018 následně komisemi vyhodnoceno 6 případů jako provedených v rozporu se zákonem, které řešila komise, jeden případ byl řešen soudní cestou. Žádný z lékařů nebyl nakonec sankcionován ani odsouzen.

Následující řečník, prof. Kristof van Assche, právník, který se v rámci svého oboru věnuje otázkám komodifikace a komercionalizace orgánů lidského těla, transplantací a biobank, představil belgický model eutanázie. Belgie legalizovala eutanázii krátce po Holandsku, a to v modelu ještě liberálnějším a po daleko kratší celospolečenské diskuzi. Je zde např. legální i eutanázie dětí a komise zkoumá provedení eutanázie až po jejím nahlášení lékařem. Tento monitoring „a posteriori“ obhajuje myšlenkou, aby „lékaři, kteří chtějí pomáhat pacientům (rozuměj k usmrcení), nebyli zbytečně zatahováni do různých sporů a komplikovaných rozhodování“. Naopak pokud by měli provedení eutanázie konzultovat „a priori“, mohlo by to mnoho lékařů odradit, a „eutanázie by měla problémy, čísla by nebyla tak vysoká“.

Již jsem výše zmínila, že poslankyně Procházková vychází ve „svém“ znění zákona z lucemburského modelu, protože je zde konstantně nízký roční počet eutanázií, a to v řádech jednotek (cca 8-10/rok). Zajímavým paradoxem jsou v tomto kontextu opakované výzvy lucemburského právníka Stefana Brauma, že „je velmi potřeba možnost eutanázie dostat k lidem“. Potvrdil, že v Lucembursku je mnoho lékařů, resp. nemocnic, kteří nechtějí eutanázii provádět, a to především z důvodu silně zakořeněné religiozity. Za problematickou považuje také situaci, kdy lékař odmítne eutanázii provést. Vedení nemocnice má pak povinnost do 24 h dohledat jiného lékaře, který eutanázii vykoná. Je totiž „nepřijatelné a nesnesitelné, aby pacient dlouho čekal, eutanázie má být vykonána co nejrychleji od pacientova rozhodnutí“. Otázkou je, proč. Aby si to pacient náhodou nerozmyslel? Eutanázie by totiž pak „měla problémy“.

Vím, že nejsme ti, kdo budou o uzákonění eutanázie v ČR rozhodovat, a že ani názor odborné zdravotnické veřejnosti není v pohledu na tuto problematiku jednotný. Přesto žádám, abychom se objektivně zabývali daty a zkušenostmi z jiných zemí a pravdivě z nich vyvozovali potencionální důsledky pro naši společnost. Otázka na závěr, kterou organizátoři konference odmítli položit zahraničním hostům: „Mohou sebelepší právní normy ochránit svědomí lékaře, že pacienta zabíjí?“ Studie potvrzují nárůst sebevražedného jednání a psychických problémů u lékařů provádějících eutanázii. V Holandsku narůstá počet lékařů, kteří jsou zásadně proti eutanázii. Chceme naše již tak dost přetížené lékaře, potažmo zdravotníky, vystavit dalším morálním, sociálním a ekonomickým tlakům?

Zdroj: časopis Tempus medicorum, listopad 2019