Pocta Edmundu Pellegrinovi
„Snad nejkrásnější postavou lékařství, která je hodna nejen obdivu ale i následování je Edmund Pellegrino, profesor lékařství a lékařské etiky /Georgetown University – USA/ s padesátiletou praxí u lůžek nemocných a umírajících, ředitel centra pro klinickou bioetiku, autor více než 400 studií z oboru lékařství, filozofie a etiky, autor nebo spoluautor desítek knih, nositel čtyřiceti čestných doktorátů různých univerzit a zakládající editor časopisu The journal od Medicine and Philosophy. Své povolání vnímal jako závazek mravní: za základ pokládal smlouvu mezi tím, který trpí, a tím, který má to privilegium, že mu může pomoci. Byl vzorem člověka, jenž si byl vědom nutnosti ošetřování nemocného v rámci všech jeho dimenzí…“
„Edmund Pellegrino představil deset podstatných důvodů, proč nelze AS /asistované suicidium/ legalizovat /jeho argumenty lze jistě aplikovat i na problematiku eutanazie/.
- Právo na AS není v USA ústavním právem, které by vycházelo z právní vědy, a není ústavou chráněno; narušovalo by základní právo na život a na integritu člověka….
- I kdyby takové právo bylo prohlášeno za legální, nebo kdyby se ústava změnila, i tehdy by zůstalo nemorálním. Mravnost nestojí na zákonodárství ani na výsledcích referenda. Segregace ras, otroctví, práce dětí, potlačování práv žen – vše bylo kdysi legální, nikdy však mravně opodstatněné….
- Každý důležitý lékařský problém obsahuje i složku mravní, nikoliv jen pouhou volbu. Patřičné zvládnutí bolesti a různých obtíží a současná patřičná duševní, sociální a spirituální podpora jsou důkazem toho, že AS není nutné. V případě terminální fáze onemocnění a při umírání je nejdůležitější výzvou ošetření duchovní potřeby nemocného. Smíření se svou vlastní konečností a nevyhnutelná konfrontace s tím, zda je, nebo není Bůh, vyžaduje něco úplně jiného, než to, co se nazývá výběrem. Nemocní, kteří jsou ošetření s porozuměním a soucitem, nežádají ukončení života….
- AS není autonomním výběrem. Nemocní v terminální fázi onemocnění jsou velmi zranitelní a snadno přijímají jakékoliv nápady jiných. Cítí se být již odcizeni vůči zdravým, vinní tím, že jsou zátěží pro ostatní, zahanbení pro své těžkosti a slabosti, plní rozličných strachů a velmi citliví vůči různým návrhům….
- Uzákonění AS by dalo lékaři nesmírnou moc. Není to totiž nemocný, který určuje, že léčba je beznadějná, že utrpení je nesnesitelné a že je již připraven k sebevraždě. Právní zajištění proti různým zneužitím v tomto směru je zcela nereálné. Lékař, stejně jako kdokoliv jiný, nemůže uniknout svým předsudkům, hodnotám, představám o životě, smrti a o tom, kolik utrpení by on sám unesl. Veškerá zkušenost nasvědčuje tomu, že pacienti provádějící sebevraždu tak většinou činí pod vlivem depresí. Patřičná léčba pak často vede ke změně smýšlení, pokud jde o ukončení života.
- AS není smrt soucitná, není provedena kvůli soucitu… Mnoho nespravedlností na tomto světě bylo prováděno lidmi, kteří se domnívali, že jednají pro dobro druhého, jednali však pro vlastní prospěch. Pravý soucit vede k otázce, proč ten druhý podléhá takové beznaději. Proč žádá o tak beznadějnou smrt? Jak mu mohu pomoci? Je nutné jej pochopit – sdílet důvody jeho utrpení a jeho beznaděje a hledat jejich řešení. Jedná se o diagnostický proces stejný, jako je kterýkoliv jiný. Bolest a utrpení jsou zcela oddělené entity, utrpení je odpověď na bolest a na jinou potíž, je vysoce individuální a zahrnuje spoustu jiných jevů než jen odpověď na bolestivý podnět. Pravý soucit toto vnímá z pohledu nemocného, a nikoliv z pohledu jeho okolí – z hlediska rodinných příslušníků, anebo i vlastního. Není třeba popírat, že i pro lékaře, ošetřujícího trpící v terminálním stavu choroby, je často smrt takového pacienta úlevou v jeho vlastní tísni…. Správná cesta je však pomoci nemocnému ke skutečně důstojné, skutečně lidské smrti, nikoliv k zabití. Takové zabití je totiž z mravního hlediska opuštěním nemocného….
- Kluzký svah /slippery slope/ není pohádkou. Stačí jen sledovat dění v Nizozemsku. Nejkřiklavějším důkazem je, že již v roce 1990 bylo provedeno 1000 ukončení životů lidí, kteří ani opakovaně o zabití nežádali, ani nesnesitelně netrpěli; většinou však byli nekompetentní. Tento postup byl tehdy v přímém rozporu s vytýčenými podmínkami, při jejichž dodržení byla eutanazie tolerována. Nikdo z lékařů, kteří takto hrubě podmínky porušili – zabíjeli bez souhlasu, nebo snad i proti souhlasu nemocného -,však nebyl potrestán. Naopak dnes jsou všichni vyzývání, aby i tyto případy hlásili /aby se překročil rozpor mezi zákonodárstvím a praxí/….
- AS není smrtí důstojnou. Nemoc a utrpení přece nezbavuje člověka jeho důstojnosti. Lidé mají svou důstojnost jednoduše proto, že jsou lidé. Nemohou o ni přijít tím, že sami nejsou schopni ovlivnit vše, co se s nimi přihodí, tím, že jsou slabí a znetvoření, anebo tím, že trpí. V každém trpícím lze nalézt mnohem více důstojnosti než v těch, kteří jen mluví o důstojnosti jiných. Pokud k nějaké změně v pocitech nemocného, co se důstojnosti týče, dochází, pak je to jen vinou těch, kteří nemocného obklopují a kteří nereagují správně. Litují jej, opouštějí jej, anebo špatně ukrývají svoji nechuť k němu. Lítost však není soucitem /není soutrpěním/; lítost značí vzdálenost, soucit pak spojení….
- AS není soukromou záležitostí. Všichni máme vztahy a různé vazby s druhými. Zabíjení má dopad na nás na všechny, je rozvratné pro celou společnost, pro její vnímání nedotknutelnosti a ceny života. Co vypoví suicidum rodině, přátelům, všem známým, všem, kteří trpí? Co jim řekne k jejich vlastnímu vyrovnání se s chorobou a se smrtí? I když se zdá, že někteří souhlasí, jistě jsou otřeseni všichni, mnozí nesouhlasí a strádají právě kvůli tomuto řešení. Svoboda /v našem případě značně pochybná a výše zpochybněná svoboda/jednoho člověka stojí v protikladu k ochraně celé společnosti, jejíž hodnoty rozleptává. Zachování života bylo dosud jednou z nejdůležitějších hodnot naší kultury. Legalizace AS znehodnocuje cenu života dlouhodobě nemocných, lidí senilních a lidí narozených s těžkým hendikepem.
- AS je v přímém protikladu s náplní lékařství. Již od doby Hippokratovy bylo vždy lékařství spojováno se závazkem mravním, s důrazem na to, aby života a umění byly v souladu. Asistování u sebevraždy by vedlo k rozkladu lékařovy integrity, a samozřejmě i k podkopání důvěry v lékaře a v lékařství vůbec.“
„Představa, že lékař musí přizpůsobovat veškeré své jednání tomu, co si nemocný jako dobro představuje a co po lékaři požaduje, je chybným výkladem vnitřní mravnosti medicíny. Lékař není povinen vycházet vstříc nemocnému v mravně pochybných žádostech….“
„Nelze souhlasit s těmi, kteří navrhují, aby se lékař v podobných situacích postavil do jakési hodnotově neutrální situace. Nejen z pohledu mravního, ale i z pohledu psychologie člověka je to představa zcela absurdní….“
Zdroj: Zdroj: Ptáček, R., Bartůněk, P. (eds.): Eutanazie pro a proti. Praha: Mladá fronta, 2019
O autorce