Pracuji jako lékařka v hospici. Chci přispět do diskuse o eutanazii, a zvláště reagovat na názory některých kolegů, že doporučit přijetí do hospice znamená rozhodnout o pasivní eutanazii.
Principem paliativní medicíny je mírnit utrpení nemocných v terminální fázi života. Léčba bolesti by ovšem neměla být výsadou hospiců, ale základním imperativem všech lékařů přicházejících do styku s trpícími.
Podávání opiátů z důvodu bolesti neodlišuje od eutanazie pouze úmysl lékaře, jak se někteří domnívají, ale také dávka, způsob aplikace a komplexní léčba bolesti jak po stránce farmakologické tak nefarmakologické. Pokud se opiáty podávají podle pravidel, s nimiž by každý lékař měl být obeznámen, nevedou ke zkracování života. Mohli bychom samozřejmě diskutovat o terminální sedaci, ale výrazně tlumeni jsou jen nemocní v posledních hodinách či dnech života, nejčastěji pacienti s těžkou dušností, která sama o sobě život již limituje, nebo pacienti silně úzkostní a delirantní. Hospice, vybavené dávkovači, jsou disponovány zacházet s opiáty bezpečně. Často si mohu dovolit účinně léčit bolest již dávkou 10-20 mg morfinu za 24 hod, aniž by docházelo ke kolísání hladiny opiátu a ovlivnění vědomí nemocného. A naopak, zažila jsem případy několikaměsíční hospitalizace pacientů, kteří i při velmi vysokých dávkách /až několik set miligramů morfinu na den/ vedli relativně normální život.
Známe z praxe mnoho případů nemocných, kteří se v laskavém prostředí hospice stabilizovali a jejich zdravotní stav se na čas ještě zlepšil, někdy natolik, že se vrátili do domácího prostředí. Staří, neonkologičtí pacienti od nás mnohdy odcházejí do domovů důchodců.
K léčbě nemocných přistupuje lékař hospice aktivně, jen dává na misku vah, zda skutečně bude mít nemocný z dané léčby profit či nikoliv. Hlavním cílem se nestává délka ale kvalita života. Důvodem pro přechod k paliaci je především skutečnost, že nechceme pacienta dále zatěžovat výkony a léčbou, které mu sice mohou prodloužit život, ale za cenu nadměrného utrpení.
Řada pacientů samozřejmě nebude souhlasit s překladem do hospice, který se netají tím, že očekává smrt nemocného. Někdo chce a potřebuje bojovat až do poslední chvíle, třeba i za cenu značného dyskomfortu. Jistě je na zvážení ošetřujícího lékaře, jeho vnímavosti a komunikačním umu, aby citlivě odlišil nemocné, pro které hospic vhodný není. Nemělo by však docházet k případům, kdy je pacient v terminálním stadiu nádorového onemocnění léčen několik týdnů na ARO na různá orgánová selhání, nebo kdy pacient v terminálním stadiu demence dostane PEG proto, že málo jí.
Principy paliativní medicíny by měly být uplatňovány standardně ve všech zdravotnických zařízeních. Hospice mají navíc komfortní prostředí a jsou vybaveny mnoha pomůckami, které v nemocnicích nejsou v takové míře běžně dostupné. Kolektiv pracovníků hospice se na obor paliativní medicína specializuje. Z velké části sestává z nadšenců ochotných kromě obvyklé práce a vzdělávání přidat ještě něco navíc, kus osobního nasazení a citu, a také dostatek komunikace, která není na většině jiných oddělení tak samozřejmá. Dělá vše pro to, aby nemocný v závěru svého života trpěl co nejméně.
Zatímco podle studií jsou umírající pacienti v nemocnici zdravotnickým personálem navštěvováni výrazně méně než jejich „aktivně léčení“ spolupacienti, v hospici se umírající člověk dostává do centra pozornosti.
Pokud se někdy stane, že pacient v hospici žádá svého lékaře o eutanazii, je tato žádost podnětem k zamyšlení, která ze základních lidských potřeb nemocného nebyla uspokojena. Lékař pak věnuje nemocnému více času, léčí jeho bolesti, naslouchá jeho obavám, tiší jeho úzkost. Věřím, že pokud budeme rozvíjet paliativní medicínu a kultivovat prostředí zdravotnických zařízení, nebudou naši pacienti až na výjimky žádat eutanazii.
Mnozí z těch, co dnes volají po uzákonění eutanazie, zažili „nedůstojnou“ smrt blízké osoby s nedostatečně léčenou bolestí, deliriem či nevhodným prodlužováním života v terminální fázi.
Často se také vysloví pro eutanazii mladí, zdraví lidé, kteří si zatím nedovedou představit život s různými hendikepy. Jak jde čas, člověk se naučí srovnávat s řadou různých omezení a těšit se z malých věcí. Po těžkých krizích přijde úleva a smíření.
Stejně jako nebudu ostrý nůž dávat do rukou malému dítěti, není vhodné dát „do rukou“ právo na eutanazii společnosti, která není na dostatečném stupni vývoje po stránce duchovní, kulturní a materiální, protože riziko zneužití je obrovské. Žádný sebelepší kontrolní systém nezabrání tisícům starých lidí, aby neměli pocit, že už na život nemají právo, protože jsou pro společnost příliš drazí a nároční. Nezabrání psychologickému nátlaku v řadě rodin a troufám si tvrdit, že i v některých zdravotnických zařízeních.
Měli bychom v prvé řadě pracovat na tom, aby co nejvíce lidí mělo možnost zemřít doma v kruhu svých blízkých a rodině se dostalo maximální podpory. Aby starající se rodinný příslušník nemusel mít strach, že přijde o práci nebo se bude potýkat s těžko řešitelnými problémy, nedostatkem informací a odborné pomoci. Měli bychom nabídnout hustou síť dobře vybavených oddělení paliativní péče těm, co doma umírat nechtějí či nemohou a postarat se, aby v péči o umírajícího neřídila naše kroky finanční zátěž rodiny či společnosti.
Je třeba edukovat širokou lékařskou i laickou veřejnost o principech paliativní medicíny, aby nedocházelo k dystanazii, tedy zbytečnému prodlužování života marnou léčbou. V neposlední řadě bychom měli nabízet lidem v průběhu celého života kvalitní psychologické i duchovní služby. Investice do této oblasti by mnohým ušetřila spoustu zbytečného utrpení. Právě v hospici jsem denně svědkem toho, jak nezpracovaná životní dramata ovlivňují zdraví člověka.
Snažit se odstranit ze světa utrpení cestou „rychlých“ řešení se často rovná příslovečnému „vyhánění čerta ďáblem“. Dnes již víme, že hlavními důvody pro žádosti o eutanazii nejsou příznaky tělesné ale duševní.
Po patnácti letech práce v hospici, kdy mi projde rukama téměř 300 pacientů za rok, jsem ještě stále přesvědčená, že eutanazie je velmi špatné řešení lidského utrpení. Viděla jsem za ty roky smrt na mnoho způsobů, mnohokrát stála u lůžka nemocného při posledním vydechnutí. Moje práce mi nepřinesla do života větší strach z bolesti či smrti, jen větší pokoru a smíření. Věřím, že bolest tělesná i duševní jsou spolu úzce spjaté, do značné míry řešitelné, ale do určité míry také zůstanou navždy součástí lidského života. Tak jako nikdo z nás nepředpokládá, že jeho dospívající dítě spáchá sebevraždu z nešťastné lásky, neměli bychom ani předpokládat, že se nedokážeme v závěru života vypořádat s problémy, které toto období přináší. Vždy se najdou nemocní, kteří nás postaví před naše vlastní limity. Je však třeba hledat nové cesty s přesvědčením, že život je dar.
Dopady některých rozhodnutí na jedince, rodiny, ale také na vývoj lidstva či kultury národa se někdy projeví až po mnoha letech. Může se stát, že ve snaze ulevit některým nemocným nechtěně podpoříme utrpení jiných a kvůli jednotlivcům ovlivníme statisíce. Můžeme postavit lékaře na „kluzký svah“, přestat kultivovat život a vytvořit kulturu smrti. Tak jako jsme již mnohokrát byli svědky toho, že různé metody, zprvu uváděné do praxe s velkou slávou, byly později zdiskreditovány a opuštěny, možná jednou budoucí generace odsoudí i naše současné pochybnosti o smyslu života v jeho rané či závěrečné fázi.
Jsem nesmírně vděčná České lékařské komoře za její jednoznačný postoj v ochraně života a podporu paliativní medicíny.