David Černý: Co je to eutanazie?

„Tradičně se eutanazie definuje následujícím způsobem:
Eutanazií rozumíme takové jednání lékaře, kdy lékař buď úmyslně usmrtí svého pacienta, nebo ponechá pacienta zemřít, s ohledem na zájmy tohoto pacienta.“

„Výše uvedená definice umožňuje rozlišení dvou jejích základních forem: eutanazie aktivní a pasivní. Aktivní eutanazie spočívá v určitém aktivním jednání /např. vpíchnutí nějaké látky do žíly pacienta/ – usmrcení -, zatímco její pasivní forma má podobu ponechání pacienta zemřít. Právě toto rozlišení je však velmi kontroverzní, neboť stírá rozdíly mezi eutanazií a nezahájením/ukončením život udržující léčby a umožňuje tak některým autorům tvrdit, že eutanazie se v nemocnicích běžně provádí /pasivní eutanazie/. Odtud je jen krůček k argumentaci ve prospěch eutanazie aktivní…“

„V rovině samotné teorie jednání je velmi obtížné odlišit konání od nekonání. Pasivní eutanazie by měla představovat případ nekonání: lékař „nic nedělá“ a pacient v důsledku své choroby zemře. Jak však upozorňuje celá řada autorů, lékaři ve skutečnosti často konají. Např. v případě ukončení umělé plicní ventilace musí lékař provést celou řadu úkonů, včetně vypnutí ventilátoru…“

„Podle Roberta C. Macauleyho se ukončování život udržující léčby začalo označovat za ponechání zemřít /navzdory pojmovým nejasnostem/ a pojem „pasivní eutanazie“ postupně zmizel z veřejného diskurzu /třebaže ne z odborných publikací/:

Management bolesti, zvláště chronické intenzivní bolesti, mohl vést v některých případech ke zkrácení lidského života, proto o něm někteří autoři psali jako o „pomalé eutanazii“ či „eutanazii dvojího účinku“. Z etického hlediska se však zdůrazňoval zásadní rozdíl mezi managementem symptomů, zvláště bolesti, a aktivní eutanazií.“

„Princip dvojího účinku stanoví, že pokud jsou splněny následující čtyři podmínky, je takové jednání morálně přípustné:

Povaha aktu. Jednání samo o sobě musí být správné, či alespoň morálně indiferentní.
Úmysl aktéra. Jednající musí zamýšlet pouze dobrý účinek, nikoliv ten špatný.
Rozlišení mezi prostředky a účinky. Špatný účinek nesmí být prostředkem k dosažení účinku dobrého.
Proporcionalita. Dobrý účinek musí převážit účinek špatný, jinými slovy, musíme mít dobré důvody k tomu, abychom jednali.

Podívejme se na příklad zubaře vrtajícího zkažený zub. Jeho jednání /vrtání zubu/ je morálně indiferentní, má však dva účinky: jeden dobrý /spravený zub/ a jeden špatný /bolet doprovázející zákrok/. Zubař nezamýšlí působit bolest /2. podmínka/ – snaží se vrtat co nejšetrněji, pokud je to třeba, použije analgetika apod., špatný účinek /bolest/ není prostředkem k dosažení účinku dobrého /spravený zub, 3. podmínka/, a má dobrý důvod, aby zub vyvrtal, i kdyby to mělo zahrnovat nějaké bolestivé vjemy /zdraví chrupu převažuje možnou způsobenou bolest/.

Management symptomů na konci života, např. bolesti, rovněž splňuje podmínky principu dvojího účinku: I/ podání opioidů je nejméně morálně indiferentní, II/ špatný účinek/zkrácení života/ není zamýšlený, třebaže je předvídaný minimálně jako možnost, III/špatný účinek není prostředkem k dosažení účinku dobrého, IV/ zmírnění velkého a chronického utrpení převažuje riziko zkrácení života. Z těchto důvodů nelze management symptomů považovat za nějakou formu eutanazie….“

Zdroj: Ptáček, R., Bartůněk, P. (eds.): Eutanazie pro a proti. Praha: Mladá fronta, 2019
O autorovi